„Mám obrovské štěstí, že se můžu muzikou živit. Můžu dělat, co mě baví, co miluju a můžu to dělat 24/7“, prozrazuje bubeník Čechomoru, Matěj Lienert

Bicí jsou hnacím motorem kapel. Své o tom ví i mladý, talentovaný a skromný bubeník Čechomoru - Matěj Lienert. Stále v dobré náladě, s červenou čepicí na hlavě a hlavně s neskutečným množstvím energie. Takhle můžete na koncertě spatřit Matěje Lienerta, který krom již jmenovaného Čechomoru udává rytmus ještě několika dalším kapelám, a to skupině Nevím, projektu Eva Urbanová a Barock, skupině zpěvačky Elly či AC/CZ.

Málokdo však ví, že si už ve školním věku se skupinou Nevím střihl vystupování před světovou legendou Nazareth a došlo i na špičku české rockové scény - Kabát. Při pohledu na Matějovo tempo se vám může zdát, že ten kluk snad za těmi bicími “vypustí duši”... Nejen to nás lákalo k rozhovoru, a tak jsme se rozhodli ho pro vás trochu vyzpovídat...

Ahoj Maty, zkušeným fanouškům nemusíme prozrazovat, že tvé hudební začátky pramenily už na základce. Ale přece jen se pojďme trochu vrátit do minulosti a říct, co tě přivedlo k muzice jako takové? Byl jsi takové to dítě, co už odmalička pokukovalo po různých nástrojích nebo přišlo všechno tak nějak časem?

Ahoj Vladi, moc děkuji za pozvání! Popravdě jsem byl zpočátku spíš posluchač. Jediný nástroj, po kterém jsem pokukoval, byla kytara. Ležela doma na skříni a rodiče na ni občas hráli. K bicím mě dostalo až založení Nevím. Tehdy na bubny hrál ještě Tonda. Já ho jednou přemluvil, ať mě na ně nechá zahrát a už mě zpoza soupravy nevyhnal.

Jak už jsme zmínili v úvodu, do svého hraní jdeš opravdu naplno a vždy jedeš na 200%. Kde tu energii čerpáš zpět a jaký je tvůj relax ve volném čase?

Mám takovou svou oblíbenou větu, že na pódium jdu s tím, že tam nechám 120 % sebe, ale nechám tam 150 %. Díky rozhovoru s Tebou to můžu oficiálně změnit na 200 % :D  I přes to odcházím často z pódia tak nabuzený, že bych kolikrát odehrál klidně ještě další koncert. Je to pro mě vzájemný proces. Fanoušci i kapela mi vždy vrací tu energii zpět. Obrovskou inspirací a zdrojem energie jsou pro mě pak videa a lekce jiných hudebníků. Když už mám ale opravdu vypnout, pustím si Xbox nebo otevřu knížku.

V posledním rozhovoru zazněla věta, že tvým velkým, nejen hudebním vzorem, byl učitel bicích - výborný bubeník Radek Šlachta. Ty sám jsi teď pro své žáky jistě také velkým vzorem. Proto se nabízí otázka, jaké osvědčené rady od Radka, kterými ses řídil, teď malí bubeníci dědí?

Je to až děsivě dlouho, co mi Radek řekl: „Už tě nemám co učit.” V tu chvíli jsem těžce nesouhlasil a za tím nesouhlasem si stojím dodnes. Radek vždy dokázal vymyslet nějakou kombinaci cvičení, kdy mě takříkajíc načapal na švestkách. V tomhle se mi stal velkým vzorem jak ve výuce, tak ve vlastním cvičení. Druhá rada, která by zasloužila tesat do kamene, je: „Zpomal“. Až postupem času jsem zjistil, jak mocná tahle rada je a co všechno se za tímto pojmem skrývá.

Víme, že aktivně hraješ v několika skupinách, které jsou z oblasti žánrů velmi pestré a různorodé. Ať už tím máme na mysli folk rock s Čechomorem, pop rock s Nevím či se zpěvačkou Ellou, hard rock s AC/CZ nebo výjimečný projekt Barock. Jak zvládáš takové průlety žánrů a který z nich ti je nejbližší?

Ta pestrost mě právě na tom všem baví nejvíc. Hlavně když pak začnu poznatky ze hry v jednom projektu promítat do druhého. Vznikají tak úplně nové situace a kolikrát mi vyplavou na povrch detaily, kterých jsem si dřív třeba nevšiml. Je ale důležité být otevřený a vnímat zbytek tělesa. Poslouchat, kam hudba směřuje a kapelu v tomto směru podpořit. Pro mě je obrovským přínosem o hudbě i mluvit. Díky tomu si myslím, že se mi povedlo zapadnout do každého projektu, najít správnou společnou cestu a přispět do ní něčím ze sebe.

Základem úspěchu zákonitě bývá dřina, a tak by nás zajímalo, jak časté a kolika hodinové cvičení to u tebe pro hraní v tolika kapelách obnáší?

Spousta lidí se mě ptá, jak často máme s kapelami zkoušky. Baví mě sledovat jejich údiv, když jim odpovím, že pokud se neblíží turné nebo nechystáme nový materiál na desku, prakticky nezkoušíme. O to větší důraz ale kladu na vlastní přípravu a cvičení. Nejedná se pouze o cvičení hry jako takové, ale také o hledání nových přístupů k muzice a inspirace. Snažím se věnovat hudbě každý den jakýmkoliv způsobem. Ideálně pak vzít alespoň na hodinu paličky do rukou. Nicméně v 99 % případů paličky odložím až po daleko delší době :D.
 
Když to doba dovolí, máš svůj program koncerty jistě pořádně nabitý. Prozradil bys nám, jaký je tvůj největší (nejlepší) koncertní zážitek?

Jsou koncerty, které se člověku zaryjí do paměti. Rád vzpomínám například na jeden z posledních ročníků Vánočního koncertu s Nevím, kde plný sál zpíval naše vlastní skladby. S Nevím jsme taky kromě turné předskakovali Kabátům na Tatrafestu v Kopřivnici. Před námi najednou bylo 60 000 lidí. V životě jsem snad nehrál na bicí tak nahlas a tak intenzivně. Elektrizující jsou vzpomínky na koncerty s Čechomorem a orchestrem nebo Kumpanovými muzikanty. Tyhle zážitky jsou na jeden samostatný článek. Je jich neskutečně moc a nejen s kapelami, se kterými hraju „na plný úvazek“.

Kromě klasických skupin máš na kontě i úderné tempo a “kočírování” velkých hudebních těles, jako jsou Kumpanovi muzikanti či filharmonie, kteří se představili po boku Čechomoru. Pro fanoušky to byl zážitek, ze kterého naskakuje husí kůže (samozřejmě myšleno v tom nejlepším slova smyslu), ale jaké pocity to rytmické vedení tolika hudebníků najednou přináší tobě?

S husí kůží musím jedině souhlasit. Je to obrovská zkušenost a hlavně opravdu silný zážitek. Veškerá chemie začíná už po příjezdu na místo koncertu, kdy vystupuju z dodávky a vidím připravené nástroje orchestru nebo slyším, jak se muzikanti rozehrávají všude po areálu. Už tehdy cítím, že to bude jinak a cítím takové chvění. Během koncertu si to jen užívám a nasávám tu atmosféru. Všechno tak nějak do sebe zapadne.

 Už jsme zabrousili do minulosti i do současnosti, ale nesmíme zapomenout ani na budoucnost. Jaké jsou tvé hudební plány do budoucna?

Nedávno jsem vydal klip ke svému coveru skladby Eazy. V současnosti se připravuju na další videoklip, ve kterém laťku zase popostrčím trochu výš. Časem bych rád takhle začal pracovat i na vlastních skladbách. Těch je v šuplíku už několik, takže materiál rozhodně je. Samozřejmě podstatnou součástí plánů do budoucna jsou koncerty. Doufám a věřím, že se brzy budeme moct vrátit do starých anebo nových, ještě lepších kolejí.

Je období předvánočního shonu a tak se nemůžeme nezeptat, co ty a Vánoce?

Tradičnímu vánočnímu šílenství se obvykle vyhýbám. Prosinec je pro mě většinou ve znamení Vánočních turné, koncertů v rámci trhů a podobně. Když už se ale přece jen najde nějaký ten volný čas, „negrinchuju“ a snažím se zapojit do vánoční nálady.

 A na závěr přichází otázka, jaké jsou tvé nesplněné sny a přání (ať už pracovní či soukromé).

Mám obrovské štěstí, že se můžu muzikou živit. Můžu dělat, co mě baví, co miluju a můžu to dělat 24/7. Takže vlastně svůj sen už žiju a jsem za to neskutečně vděčný. Pokud bych si měl kromě zdraví něco přát, tak abych tenhle sen mohl žít celý život a aby byl jen krásnější.

 Děkujeme za tvůj čas :)